3. kapitola

Komentář autora: Včera se tu objevily nějaké "protesty" a nebyla bych to já, kdybych se nestarala o blaho a přízeň svých čtenářů O:) :D Takže jsem překonala svou lenost a napsala další kapitolu, ale jen kratičkou a mám špatný pocit z dialogů. Opět jsem čerpala z knížky, ale vůbec se mi to nedařilo nějak přizpůsobit mému stylu a té situaci... No, snad to nebude tak zlý, možná to po dovolený opravím :) A ten název se mi začíná líbit čím dál tím víc. Je tak výstižnej a přitom nic (nebo alespoň skoro nic) neříkající, že... nevim :D Prostě je dobrej! :D

Doprovodil ji k autu jako téměř každý den. Dlouho sledoval světla mizící v temnotě a pak, se smíšenými pocity štěstí a smutku, se vrátil do svého pokoje užívat si alespoň její vůni, která se tam usadila už natrvalo. Žil jako nikdy předtím. Cítil se tak - živý, lidský. Jakoby neuplynulo pět set let. Jakoby nikdy nezabil člověka. Přešel k mahagonovému stolku a promnul Eleninu broskvovou stuhu do vlasů mezi prsty. Přičichnul k ní a lehce s ní obtáhl své rty. Sametově hebká, provoněná sluncem, jako Elenina pokožka. Pokládal tu relikvii zpět na její místo, když si všimnul, že se mírně zatřepetala v průvanu. Pohlédl k oknu, ale bylo zavřené. Otočil se a - čas se zastavil. Pokud díky Eleně obživl, tohle ho opět zabilo. Místnost potemněla a do nosu ho udeřila vůně pánské kolínské, pravé kůže a ještě něčeho, co bylo typické jen pro jedinou osobu na světě.

„Dlouho ses neukázal, bratře,“ pronesl Stefan ztěžka.

Damon stál mezi dveřmi, opřený o futra, s rukama překříženýma na prsou. Jeho tak nevýslovně ležérní postoj. Tak uvolněný a běžný, přitom promyšlený a elegantní, jako každý jeho pohyb. Jen řečí těla dával najevo své stáří. V obličeji byl stále mladíkem tak jako Stefan.

Naposledy se viděli v lese. Damon za ním přišel a vyhrožoval mu, že ho zabije, pokud se nevzdá Eleny. On samozřejmě neustoupil a hlídal si svého milovaného andílka ještě ostražitěji. A Damon se neukázal. Myslel si tedy, že odešel, že ztratil zájem, ale očividně se spletl. Bohužel.

„Měl jsem důležitější věci na práci než ti otravovat život, bratře,“ povytáhl horní ret při posledním slově. „Ale nemysli si, že jsem na tebe zapomněl. Sledoval jsem tě, vyčkával…“

„Takže jsi mě asi přišel zabít,“ uchechtl se Stefan.

Damon se vpil očima ještě hlouběji do svého bratra. Do svého hloupého bratra, bez kterého by byl život o tolik snazší. Měl by ho zabít. Ano. Tady a teď. Jednou provždy ukončit to utrpení. Jeho i své. Ale měl jiné plány. V černo černých očích mu zajiskřila krutost spojená s potěšením, jakási zvrácená surovost.

„Tvoje počínání by tomu odpovídalo,“ zavrčel pobouřeně, ale jinak zůstal klidný. „Neboj, však se brzy dočkáš.“

Stefan zaťal pěsti. Jak ho nenáviděl!

„Proč jsi tedy přišel?“

„Nemohu ani navštívit svého jediného bratra?“ Tvářil se téměř dotčeně a pak se sladce usmál.

Stefanovy rysy však zůstaly zatvrzelé a jeho němá ústa přímo křičela nedůvěrou a zlobou.

„Přišel jsem si s tebou popovídat o jediné věci, která ti dokáže rozvázat jazyk,“ udělal k němu pár kroků, těch dlouhých, predátorských, nonšalantních kroků, a pak se polovičatě posadil na starou almaru, „o Eleně.“

„Není o čem mluvit. Své jsem ti již řekl a ty ses vyjádřil také více než jasně. Nebo jsi snad změnil názor?“

„Cítils někdy její strach? Její hněv? Její touhu?“ drmolil Damon téměř zasněně, oči upíraje na Stefanovu postel. Konkrétně na pomačkané prostěradlo, kde předtím seděla Elena. „Mýlíš se v ní, můj zbožný bratře. Myslíš si, že je sladká a poddajná jako Katherine. Ale není. Není to vůbec tvůj typ. Má v sobě jiskru a oheň, se kterými by sis ty nevěděl rady.“

„Ale předpokládám, že ty ano,“ odsekl Stefan trpce a sarkasticky.

„Ach, ano. Já ano,“ rozlil se mu náhle široký úsměv po tváři.

„Máš pravdu v jedné věci. Je silná. Tebe o tom přesvědčila svou nenávistí. Mě v tom utvrdila její láska,“ řekl Stefan pevným, sebevědomým hlasem.

Damon jen povytáhl obočí, jeho výraz však zůstal nezúčastněný. „Nenávist? Opravdu? To je silný cit. Však ona změní názor, až ochutná pravou temnotu a vystoupí z toho mdlého pološera, kterým ji zahlcuješ.“

„Neznáš ji, Damone. Elena má v sobě tolik světla, že by tě to mohlo i zabít.“

„O tom pochybuji,“ zapředl a zaujal mužný postoj a záludný úsměv opět vystřídal za vražedný, neústupný pohled. „Má slova stále platí, Stefane. Dnes jsem tě přišel varovat naposledy. Buď ji přenecháš mně, nebo nebudeš moct ani litovat.“

„Elena není tvoje a já se jí nikdy nevzdám,“ zaskřípal zuby a nahrbil se jako kočka připravená k výpadu.

Damon si povzdechl a skoro smutně zavrtěl hlavou. „Ty jsi byl vždycky tvrdohlavý a sobecký, bratříčku.“

Další jeho pohyby se Stefanovi jevily rozmazané. Tak neuvěřitelně rychlé, že ani jeho upíří smysly jim nestačily. Damon za ta léta nashromáždil neuvěřitelné síly. Co proti nim byly ty Stefanovy? Ucítil pronikavou bolest, která mu sevřela mozek a zaryla do něj své dlouhé ostré drápy. Jeho jediným světlem v temnotě, která mu zahalila zrak, byla vzpomínka na Elenu. Pak upadl do bezvědomí.

Pokračovat na další kapitolu